Hned zpočátku musím říct, že jsem už od té chvíle, co jsem viděla trailer, neměla od filmu Yesterday velká očekávání. Vlastně jsem se dost obávala, že to bude další využití skvělé hudby pro to, aby si někdo dnes vydělal co nejvíc peněz, i když samotné dílo nebude stát za moc. Neměla jsem proto ani moc chuť na ten film jít do kina.
Nicméně, několik lidí mi řeklo, že bych ho vidět měla, tak jsem to včera risknula a vydala jsem se do jednoho pražského „klasického“ kina, i ten večer naplněného ani ne do poloviny sálu. Ještě než se pustím do samotného hodnocení filmu, musím připomenout třeba těm, co mě neznají, že nejsem tak úplně objektivní hodnotitel. Beatles pro mě znamenají o mnoho více než pro většinu z lidí žijících v tomto století, strávila jsem léto v Liverpoolu a svět bez Beatles by pro mě byl nejspíš dost velká katastrofa.
Pozvolný začátek Yesterday jen nevýznamně rozvinul to, co už jsem znala z traileru: základní zápletku, která je sama o sobě dost přitažená za vlasy. Po celou dobu filmu pak platilo, že člověk musí být schopný přijmout hodně nadsázky, aby se u něj nerděl. Čekala jsem, co přijde dál a zda mě to přesvědčí. Ano, Ed Sheeran (k jehož hudbě, jak snad pochopíte, nemám úplně blízký vztah) si zahrál fajn roli „poraženého“ skladatele a dokázal, že je sice páprda, ale umí si ze sebe udělat legraci (jako že měl jako zvonění telefonu egoisticky nastavenou „Shape of You“). I jiné vtipy mi připadaly povedené, třeba zamítnuté Bílé album z protiracistických důvodů, a postavy sympatické, třeba Ellie pro svou chuť k jídlu 
.
.Nicméně spousta z dalších součástek děje mi přišla dost trapná, až kýčovitá. Asi to tak bylo zamýšleno – „obyčejná“ love story (ovšem – je normální, aby v obyčejné love story po sobě dva lidi takto toužili a byli přitom tolik let zaseklí? Možná v XIX. století, ale dnes? Lidé jsou různí, chápu, ale přece…), „obyčejné“ morální dilema (ale jak je možné, že do toho fakt šel a neřekl to vůbec nikomu – ani nejbližší Ellie?). A k tomu několik podivných nápadů, jako že nikdo nenapsal Harryho Pottera (proč zrovna toto? – ale vlastně proč ne, tento typ absurdního humoru mám vlastně docela ráda) nebo že neexistovaly cigarety (že by byl Richard Curtis, autor scénáře, tak protikuřácky zaměřený?). Taky jsem nepochopila, proč si Beatles pamatovali i nějací další lidé, a jak se ten pán z Moskvy potkal s paní z Anglie. Ale asi je zbytečné o tomto vůbec uvažovat…
Když se člověk naladil na tuto vlnu „nepřemýšlej o tom, proč, ani si neříkej, že to je blbost“ a bral to celé jako účelně zamýšlenou nadsázku, několik zajímavých otázek si člověk díky filmu klást mohl. Tak třeba – opravdu je hudba Beatles tak dobrá sama o sobě, bez kontextu, nezávisle na době, kdy vyšla, na zemi, kde vyšla, na aranži, která k ní byla přidána při nahrávání? Film odpovídá ano, u některých písníček toto platí zcela jistě. Beatles jako „one man only“ by přitom postrádali typické vokály, chyběla by tolik podstatná synergie skvělé čtyřky. Kdoví, jak by tomu bylo jinak, kdyby vznikly jen písně jednotlivých Beatlů, ale nenahráli by je s kapelou…
Jiná otázka člověka asi napadla u scény s osmasedmdesátiletým Johnem Lennonem – opravdu by Lennon stále žil, bydlel by sám v domě na samotě poté, co obeplul svět jako jeho tatínek Alfred a bavil by se malováním obrázků, nebylo-li by Beatles? A co ostatní (ne)Beatlové? A ostatní kapely, opravdu by nevznikli Oasis, ale jiní ano? Tyhle otázky, spolu s písničkami, a hlavně záběry z Liverpoolu, mi samozřejmě nedovolily neuronit nějakou tu slzu, v kině to je navíc vždycky ještě intenzivnější.
Závěr tedy zní: mě ten film hrozně rozčiloval, jednak tím samotným nápadem světa bez Beatles (který nechci!!), ale i Jackovou váhavostí, Ellie na velké obrazovce na megakoncertu (to je snad ještě horší, než když někdo požádá o ruku svou slečnu na podiu Paulova koncertu), kýčovitým happy endem a tak. Ale: pokud by měl někomu, byť jen jednomu mladému člověku, dnes dokázat, že hudba Beatles je prostě nesmrtelná a, tentokrát bez nadsázky, nejlepší, tak je dobře, že film vznikl. Jen já ho už znovu vidět nechci. Zato chci zpět do Liverpoolu.
Let me say that right from the moment I’d seen the trailer for the movie, I hadn’t have much expectation of it. I’d rather feared it would be just a low-quality use of a great music for doing business. Therefore, I hadn’t felt much like going to see the movie in the cinema.
Nevertheless, a few friends had told me I should see it. So, I took the risk yesterday and set off for one of the not-maintstream cinemas in Prague. It was less than half full… Before actually reviewing the movie, I must admit I am not at all an objective reviewer. The Beatles mean to me probably much more that to other people living in this century. Also, I spent a summer in Liverpool and the world without The Beatles would be overall a tragedy for me.
The slow introduction to the story just slightly extended up what I’d already knew from the trailer. The plot itself seemed to me a bit awkward and too much incredible. I waited – what would come next? Would it be convincing? Well… not really. Yes, Ed Sheeran (whose music I don’t really listen to, as you might have expected) had a nice role of a beaten musician and proved thus to be able to be self-critical and make fun of himself. For example, when it showed that his phone ringing melody was „Shape of You“. Other jokes were funny, like the one with the denial of the White Album as it would be too racist nowadays, and other characters nice, like Ellie with her appetite. Nevertheless, a lot of other parts of the plot seemed to me awkward, if not trashy. It might have been an intention – a „common“ love story (but, is it really common to have two people longing for each other so much for such a long time? Maybe in the 19th century, but today? I know, people are different, but still…), a „common“ moral dilemma (but, would it really be possible for Jack to be so dishonest to himself for such a long time, without saying it to a single person, even to his closest friend Ellie?). And moreover, there were some other strange ideas like the world without Harry Potter (why exactly this book’s been chosen?), without cigarettes (is the screenwriter Richard Curtis so anti-smoker?). What I also did not understand was why The Beatles were remembered by other people and how these two guys from other parts of the world met. Anyway, it is probably useless to think about it this way…
Once one started to sail this don’t-think-about-it-and-don’t-say-it’s-stupid wave and to take it all as an intended hyperbole, some interesting questions were raised in my head thanks to the movie. For instance, is the music by The Beatles really so good on its own account, without the context of the 60’s in Britain and without the specific production? The movie says yes, it is definitely true for at least some of the songs. Beatles as „one man only“ would, however, lack the typical vocal arrangement and the so much important synergy of the fab four. Who knows what would have happened if the songs had been written by the individual Beatles but never recorded by the band…
Another question was created by the scene with the 78 years old John Lennon – would he really have been still living if The Beatles had never existed? Would he have lived in a house far from civilization, after he travelled the world like his father Alfred, enjoying drawing lovely pictures? What about the other (not)Beatles? And other bands, would Oasis have never existed, too, while other bands would have? Thinking about these questions, listening to the songs, finding myself in the terrible world without The Beatles for a little while, watching the shots from Liverpool… all this caused I cried while watching the movie, yes, I admit.
To sum up, then: I found the movie very disturbing, by the very idea of the world without The Beatles (I don’t want that!!), but also by Jack’s inability to make decisions in his private life, seeing Ellie on the screen at the huge show (that’s even worse than somebody proposing to his girlfriend on stage of Paul’s show) and also by the trashy happy ending. Nevertheless: should it prove to anybody, even to a single young person, that the Beatles music is timeless and, without exaggeration this time, the best, it is good that the movie was shot. It’s just me – I don’t want to see it again. I would love to go back to Liverpool though…
Foto: Kino Box
beatlove908220437.wordpress.com 